Montessori pedagogika

Montessori pedagogika je již sto let starý propracovaný systém výuky. Jeho autorkou je italská lékařka a psycholožka Marie Montessori. Její práce není jen teorie, ale vychází především z pozorování dětí. Dnešní moderní technologie a nové výzkumy v neurologii potvrzují to, co ona před 100 lety pouze vypozorovala.

Výuka dítěte

Montessori pedagogika používá názorné didaktické pomůcky, které v sobě obsahují vždy zpětnou vazbu – dítě samo pozná, kdy úkol úspěšně dokončilo. Materiály a pomůcky jsou připraveny tak, aby si dítě vždy samo mohlo zkontrolovat správnost řešení, najít a opravit chybu. Vlastní chyby tak napomáhají v dalším učení.

Marie Montessori si všimla, že děti do 6 let procházejí tzv. senzitivními obdobími. Montessori vypozorovala, že se v předškolním věku vyskytují období, během nichž je dítě nejlépe připraveno přijmout a zvládnout určitou zkušenost nebo dovednost.

Pokud dítě pracuje na aktivitě, která odpovídá jeho senzitivnímu období, koncentruje pozornost natolik, že přestává vnímat okolí a je naprosto soustředěné. Je schopno u této aktivity vydržet někdy neuvěřitelně dlouho, ale někdy je to i jen pár minut. A to do okamžiku vnitřního uspokojení a nasycení. V těchto chvílích bychom jej neměli rušit a od práce jakkoli odtrhávat, protože pracuje na svém vývoji a dochází k postupné normalizaci. Soustředění bývá doprovázeno rytmickým pohybem rukou, dochází k opakování úkonu. Dítě vypadá jako někdo, kdo si právě dobře odpočinul, kdo je plný života a kdo právě prožil něco velmi radostného. Tehdy se také nejlépe učí, kdykoli jindy to bude už s daleko větší námahou. 

Montessori učitel

Montessori učitel není ten, který děti násilně krmí informacemi, ale ten, který pracuje především sám na sobě. Velmi důležitý je především přístup k dítěti. Nestačí mít pouze teoretické vědomosti. Učitel se musí především vnitřně připravovat tak, aby se postupně zbavil všech zakořeněných defektů, které stojí v cestě jeho zdravým vztahům k dětem.

Činnost učitele by se dala rozdělit do tří oblastí:

• Učitel vytváří pracovní prostředí, udržuje prostředí i pomůcky v nejlepším pořádku. Pečuje rovněž o sebe, aby působil přitažlivě, příjemně, klidně a důstojně.
• Učitel musí umět děti nadchnout k práci, děti pobavit a zaujmout. Současně musí umět děti klidně odvést od rušivých aktivit.
• Pokud dítě začne soustředěně pracovat, nesmí jej učitel žádným způsobem vyrušovat. Nejdůležitější rada je: Jakmile se objeví soustředěná činnost, dělejte, jako by dítě přestalo existovat.

Volná práce

Děti v montessoriovských školách mají volnost, volnost pohybovat se, volnost spolupracovat, pracovat na své vnímavosti. Nemají ale volnost marnit čas, poškozovat věci nebo rušit ostatní.

Pro M.M. je volná práce základní a nejdůležitější učební forma. Práci chápala především jako práci na sobě samém. Volná práce respektuje zájmy dítěte, které se nachází v určité vývojové fázi a v „senzitivním období“, kdy se činnosti, kterými se zabývá učí nejlépe a nejefektivněji. Vzhledem k nutnosti dodržet náplň učiva danou školskými předpisy, je volná práce regulována dovedným učitelem k podchycení zájmu i o témata, která by si děti samy nevybraly.

Svoboda pohybu a aktivity umožňuje dětem rozvíjet své dovednosti a dosáhnout nezávislosti. Svoboda volby je učí zodpovědnosti tím, že jim dovoluje dělat rozhodnutí a prožívat následky svých činů. Takže svoboda v Montessori smyslu je pozitivní, činorodá, tvořivá.

Pokud dítě není normalizované, je třeba určit hranice. Pokud to bude fungovat, můžeme hranice posunout. Pokud dítě není normalizované, tak mu svoboda nepomůže, neumí ji zvládnout.

Věkově smíšené třídy

Věkově smíšené třídy jsou důležitým principem didaktiky Montessori, s jehož pomocí se děti mnohem rychleji a přirozeněji učí od sebe navzájem a ve vzájemné spolupráci. Zpravidla jsou doporučovány tři věkově smíšené úrovně, které odpovídají třem vývojovým stupňům. Samozřejmě je možné členit děti do smíšených skupin i jinak. A to hlavně podle místních podmínek školy. Ideální stav je sloučení tří po sobě jdoucích ročníků do jedné třídy.

Věkově smíšené skupiny v jedné třídě příznivě přispívají ke společenskému a emocionálnímu rozvoji dětí. Montessori pozorovala, že starší a více společenští svěřenci často převzali iniciativu a učili mladší děti, jak správně použít pomůcky a jak se zachovat v dané situaci. Mladší byli pak výkladu starších přístupnější.

Jedna z věcí, která je Montessori pedagogice neprávem vytýkána je přílišná svoboda, a to, že si děti mohou dělat, co chtějí. Jde však o chybné pochopení a výklad. Předně si musíme uvědomit, že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého. Takže jakékoli negativní nebo destruktivní chování se nepodporuje. To co M. M. vyzdvihuje je svoboda volby činnosti dítěte. Tato svoboda volby úzce souvisí s tzv. senzitivními obdobími, které každé dítě má v období od narození do 6 let. To znamená, že je vnímavější k určité dovednosti. Děti tedy mají volnost tvořit a pracovat, ale nemají volnost marnit čas, poškozovat věci nebo rušit ostatní. Úkolem vychovatele je připravit dítěti prostředí tak, aby dítě motivoval k činorodé práci. Pokud je dítěti umožněno pracovat podle jeho potřeb, dochází k fenoménu „normalizace“, kdy se dítě stává normální. Vytrácejí se některé negativní projevy, jako je nepořádnost, neposlušnost, sobectví, hádavost a nevyrovnanost, ale i některých „pozitivních“ vlastností, jako je třeba hravost, oddanost druhým, schopnost se podřídit apod. Dítě se začne projevovat jako klidné, umí se ovládat a stane se disciplinované. Disciplína však není vynucena z vnějšku, ale dochází k sebekázni. Působí tedy vnitřní energie k ovládnutí sebe sama.

Marie Montessori

Maria Montessori se narodila roku 1870 v Italské Chiaravalle. Byla všestrannou pedagožkou, lékařkou, filozofkou a vědkyní.V roce 1896 byla jako první žena v Itálii promována doktorkou medicíny. Začínala jako asistentka na neurologicko-psychiatrické klinice Římské univerzity. Specializovala se na dětskou psychologii, zvláště se zajímala o mentálně retardované a zanedbané děti a jejich výchovu a rozvoj. Maria Montessori absolvovala stáž na neuropsychiatrické klinice v Paříži v Séguinově ústavu pro výchovu neurologicky postižených dětí. Velký vliv na ni mělo absolvování kurzů S. Sergiho na Filosofické fakultě pařížské Sorbonny. Seznámila se s metodou francouzského lékaře Jeana-Marc-Gaspard Itarda, učitele hluchoněmých, který pro jejich výchovu a výchovu mentálně retardovaných vyvinul senzorické tréninkové materiály. Ve své praxi dále pokračovala jako dětská lékařka, zabývala se vzděláváním lékařů – pedagogů, vedla katedru antropologie na univerzitě v Římě. V roce 1908 opustila práci aktivní lékařky a začala se věnovat pedagogické činnosti.6. ledna 1907 otevřela Dům dětí určený pro děti předškolního věku z chudého předměstí San Lorenzo v Římě. Zde zaznamenala ještě větší úspěch, její „metoda“ začala vzkvétat. Když úspěšně použila svůj přístup na postižených a chudých dětech, pokročila k založení školy pro děti zdravé.

Své poznatky týkající se života a výchovy dětí zaznamenala do svých knih. Práce Marie Montessori není založena na teorii, její síla spočívá v praktickém uskutečňování myšlenek. Převážnou část jejich prací tvoří výklady pozorování dětí a zdůvodňování pedagogických přístupů. Vystudovala medicínu, filosofii a psychologii, zabývala se antropologií, biologií a pedagogikou. Po celý život nepřestávala studovat. V její práci se vzájemně ovlivňovala teorie a praxe.

Výchova dle M. Montessori 

Kladla důraz na výchovu k míru a jiné vnímání dítěte, to znamená věnování větší pozornosti svobodě dítěte, jeho pohybu, soběstačnosti, nezávislosti na druhých a respektování jeho potřeb. Další významnou složkou pro výchovu k míru je prostředí, ve kterém dítě vyrůstá a je vychováváno. Prvním životním prostorem, ve kterém dítě hledá mír je rodina, která má za úkol pro dítě vytvořit prostor lásky, porozumění, klidu a harmonie.

Kromě rodiny plní i škola důležitou úlohu ve výchově k míru. Spolupráce mezi školkou, školou a rodinou by měla vést k podporování individuality dítěte a jeho práv. Musíme brát na zřetel, že dítě patří do lidské společnosti a nese v sobě budoucnost lidstva. Ta by se mohla dotýkat jednoho z nejdůležitějších přání Marie Montessori a to, aby lidé žili na celém světě v míru, přátelství a porozumění.Na základě svých zkušeností a vlastního pedagogického cítění jedny z přednášek zaujímaly stanovisko k otázkám souvisejícím s výchovou a mírem, byly to např. přednášky: „Mír a výchova“ (Ženeva 1932), „Pro mír“ (Brusel 1936), „Význam výchovy pro uskutečnění míru“ (Amersfoort 1936), „Vychovávejte k míru“ (Kodaň 1937) a „Vychovávejte pro mír“ (Londýn 1938).

V letech 1939–1946 i přes velkou nepřízeň politické situace neúnavně pracovala v Indii, kde také vznikl název Kosmická výchova. Jejímu učení se dostalo velkého ohlasu v Indii a celé jihovýchodní Asii. Po návratu z Indie žila v Holandsku. Stále neúnavně přednášela ve výcvikových kurzech a publikovala. V roce 1950 byla v anketě newyorských Times označena nejpozoruhodnější ženou l. poloviny 20. století. Dvakrát byla za svoji celoživotní usilovnou a humanisticky orientovanou práci nominována na Nobelovu cenu míru. Maria Montessori zemřela 6. května 1952 v Noordwijk aan Zee v Holandsku, těsně před svými dvaaosmdesátými narozeninami mezi přípravami na cestu do Ghany.